Česká národní banka opět uvolnila svoji měnovou politiku dalším výrazným snížením hlavní úrokové sazby. Z hlediska mainstreamu se jedná o očekávaný krok, když všechny velké centrální banky konají v tomto duchu; z hlediska malé otevřené ekonomiky s vlastní měnou lze toto rozhodnutí také brát jako potvrzení návratu k diskreci, tedy odklonu ČNB od dřívějších pravidel.
Taylorovo pravidlo, které, tak jako cílení inflace, je v různých úpravách od poloviny devadesátých let minulého století dominantní formulací měnové politiky, dává a ukotvuje postupy, kterých by se bankovní rada měla držet v rámci svého měnově politického cíle. Jako každé abstraktum, i toto má hned několik počátečních nevýhod, které deformují možný výstup. Jedná se především o typ dat, která do formulace vstupují. Mohou být buď historická, pak je ale nutné se spolehnout na recidivu historie v budoucím vývoji, nebo prediktivní, se stejnou vírou v kvalifikovanost odhadu a neměnnost vývoje v budoucích letech.
Vývoj směnného kurzu i inflace v Česku v posledních letech ukazoval, že prediktivní schopnosti (nejen ČNB) jsou značně omezené. Výkyvy kurzu i cenové hladiny opakovaně překračovaly předpovědi i cíle. Fluktuace vývoje cenové hladiny přesahuje pásmo, které si bankéři určili od střední hodnoty, tak často, a tak ostře, že je na pováženou, jestli by nebylo výhodnější přidat k cílení inflace další pilíř, například po vzoru Bundesbank agregát M3 nebo poněkud omšelý cíl Fedu, kterým je vedle inflace i vývoj nezaměstnanosti.
Rozvolnění měnové politiky nemusí přinést očekávanou nadhodnotu. Obavy z deflace jsou podle mého názoru liché. To, co nám hrozí reálně, je stagflace, a je otázka, zda nás politika diskrece k tomuto stavu rychle nezavede.
(10 hlasů, průměr: 3,80 z 5)
Loading...
