Mario Draghi šokoval minulý týden trhy svým prohlášením, že Evropská centrální banka (ECB) sníží úrokové sazby nebo začne nakupovat aktiva, pokud se inflace v eurozóně nezrychlí a nadále zůstane pod cílem ECB. Stagnující inflaci totiž centrální banka nedokázala navzdory bezprecedentnímu stimulu výrazně zvýšit směrem k svému targetu.
Zatímco inflace v eurozóně zůstala po většinu času od konce roku 2012 pod cílem centrální banky, ECB zastavila program kvantitativního uvolňování v závěru roku 2018 s nadějí, že inflace bude vykazovat postupné známky zlepšení a nenastane hrozba deflace.
Ale s poklesem celkové míry inflace na 1,2 procenta (v květnu y/y), z dubnových 1,7 procenta, strach, že centrální banka selhává ve svém inflačním cílování, zvýšil spekulace mezi ekonomy, že ECB obnoví kvantitativní uvolňování (QE).
ECB je aktuálně ponechána, aby s relativně omezenou municí, bojovala s dalším hospodářským poklesem po snížení úrokových sazeb na rekordní minima a nabobtnalou rozvahou na více než 5 bilionů dolarů.
Draghiho kritici projevili znepokojení nad neustálým poklesem inflačních očekávání, která zpochybňují schopnost ECB dosáhnout cíle 2 procent po letech měnových stimulů.
Přečtěte si recenzi vybraného forex brokera:
Draghi naznačil, že jeho preferovanými nástroji jsou další úpravy pokynů centrální banky, škrty v úrokových sazbách a další QE, případně s preferencí snížení sazeb vkladů.
ECB není jedinou cedulovou bankou, která bojuje s nízkou inflací; USA, jak ukazují výhledy Fed, také „trpí“ nízkou inflací. Globální ekonomika zpomalila na nejnižší úroveň za poslední tři roky.
Tento dvojitý úder představuje riziko „japonizace“ pro světovou ekonomiku. Zoufalá snaha Japonska vytáhnout své hospodářství z propasti představuje varování ostatním ekonomikám, jako je eurozóna, a signalizuje tak potřebnou hloubku stimulačních opatření.
Eurozóna se vyhnula některým dřívějším chybám, kterých se Japonsko dopustilo, a podnikla řadu kroků k řešení rizik spojených s „japonizací“. Růst produktivity eurozóny je však ještě nižší a plošší než v devadesátých letech minulého století v Japonsku, a části eurozóny stále riskují, že se v případě zhoršení globálního poklesu dostanou do deflace.
Možnosti eurozóny bojovat proti „japonizaci“, zejména na úrovni jednotlivých zemí, jsou omezenější, než tomu bylo v Japonsku. Snížení sazeb a další QE patrně nejsou nástroje, které by eurozóně pomohly – o čemž svědčí „obtloustlá“ bilance ECB, inflace totiž dále „hubne“.
Tomáš Krejčí, eTrader
